THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Loni jsem se v roční bilanci rozplýval nad debutem francouzské kapely GLACIATION, která tradiční pojetí černého kovu přeměnila v cosi velmi bizarního a vzrušujícím způsobem perverzního. Do podobného kadlubu spadá i tvorba ARS MORIENDI, což je hlavička one man projektu, za nímž se skrývá člověk s lákavou přezdívkou Arsonist. V pořadí čtvrtá řadovka "Sepelitur Alleluia" je mým prvním střetem s tímhle výstředním týpkem, který před tím působil mj. v blackových kapelách SOLIPSIS a REIN. Travič má nápadnou zálibu v klasické hudbě, především jejích vokálních formách. Album tak odpálí na pomezí baroka a gotického chóru, ale na nějaké velké duchovní usebrání není čas. Libé zvuky z minulosti totiž zpopelní nástup primitivního hovězího riffu, robustní basy a velmi syrového soundu, který je poznávacím znakem alba. Blackové party hraje Arsonist s punkovou přímostí a nekomplikovaností, ale deska rozhodně nestojí jen na nich. Ano, jejich síla umí být téměř žíravá ("Ecce Homo"), ale ARS MORIENDI na dlouhé ploše přináší hodně překvapivých úskoků k psychedelii, blackgaze a náznakům art rocku (stiženého bipolární poruchou osobnosti). Špinavá a úskočná nahrávka sice nepatří k nejsoudržnějším deskám roku, ale její excentrické já je velmi přitažlivé. Arsonist tak může spojovat garážový drive a intelektuálnější party saxofonu, aniž by mu pod rukama vznikal čirý nonsens. ARS MORIENDI bezesporu potěší všechny, kteří mají rádi Fléau français, čili metlu francouzskou. Ta totiž dobře mete černé chodníky a "Sepelitur Alleluia" není žádnou výjimkou. Umrlý parchant s ironickou jiskrou v oku!
8 / 10
Vydáno: 2016
Vydavatel: Archaic Sound
Stopáž: 53:28
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.