Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Loni jsem se v roční bilanci rozplýval nad debutem francouzské kapely GLACIATION, která tradiční pojetí černého kovu přeměnila v cosi velmi bizarního a vzrušujícím způsobem perverzního. Do podobného kadlubu spadá i tvorba ARS MORIENDI, což je hlavička one man projektu, za nímž se skrývá člověk s lákavou přezdívkou Arsonist. V pořadí čtvrtá řadovka "Sepelitur Alleluia" je mým prvním střetem s tímhle výstředním týpkem, který před tím působil mj. v blackových kapelách SOLIPSIS a REIN. Travič má nápadnou zálibu v klasické hudbě, především jejích vokálních formách. Album tak odpálí na pomezí baroka a gotického chóru, ale na nějaké velké duchovní usebrání není čas. Libé zvuky z minulosti totiž zpopelní nástup primitivního hovězího riffu, robustní basy a velmi syrového soundu, který je poznávacím znakem alba.
Blackové party hraje Arsonist s punkovou přímostí a nekomplikovaností, ale deska rozhodně nestojí jen na nich. Ano, jejich síla umí být téměř žíravá ("Ecce Homo"), ale ARS MORIENDI na dlouhé ploše přináší hodně překvapivých úskoků k psychedelii, blackgaze a náznakům art rocku (stiženého bipolární poruchou osobnosti). Špinavá a úskočná nahrávka sice nepatří k nejsoudržnějším deskám roku, ale její excentrické já je velmi přitažlivé. Arsonist tak může spojovat garážový drive a intelektuálnější party saxofonu, aniž by mu pod rukama vznikal čirý nonsens. ARS MORIENDI bezesporu potěší všechny, kteří mají rádi Fléau français, čili metlu francouzskou. Ta totiž dobře mete černé chodníky a "Sepelitur Alleluia" není žádnou výjimkou. Umrlý parchant s ironickou jiskrou v oku!
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?